Rozhovor s naší školní psycholožkou Janou Brandejsovou připravila opět Lenka Konopková…

Jak se dnes cítíš?

Neukotveně – dnes jsme přejížděla mezi budovami a jsem ráda, že se mohu na chvíli zastavit a trávit čas rozhovorem s tebou.☺

Jakou ladící otázku při prvním setkání s žáky používáš obvykle ty?

My, psychologové, používáme spíše zpřítomňující otázky :-). Abychom byli tady a teď. K pocitům jdu až poté. Všímám si toho, co má na sobě, pochválím to, co mě zaujme, náramek, oblečení, zeptám se, jak se mu sedí….

Působíš na naší škole více jak pět let. Dříve jsi působila jako manažerka štíhlé výroby, co si pod tím představit? A co bylo tím impulsem ke změně?

Předchozí pozice ve firmě byla velice časově náročná. Byli jsme modelový závod pro střední a východní Evropu, byla jsem v práci vlastně nepřetržitě. V tu dobu jsem právě dokončila psychoterapeutický výcvik, tak jsem si řekla, že je čas na návrat k psychologii.

Jsou si něčím tyto dvě zdánlivě odlišné pracovní pozice podobné a v čem se liší?

Jde vždy o práci s lidmi, stejné je to v tom, že hodně času věnuju pozorování, naslouchání, snaze umět se podívat z jiného úhlu. Ve škole to není o výkonu a výsledky nejsou hned viditelné. Spíš doufám, že něco z toho, o čem si třeba teď povídáme, bude žákovi k užitku později, vzpomene si na to, až nastane čas.

Zakoušíš už teď nějakou viditelnou zpětnou vazbu?

Občas od někoho zazní, že mu pomohlo, že jsem mu dala naději, že to může jít jinak, že to zvládne. Když někdo potřebuje například upoutávat pozornost, hledáme společně, proč to potřebuje. Snažím se nehodnotit, spíš popisovat chování a hledat spolu s žákem nějaké přijatelnější cesty k naplnění jeho potřeb. Snažím se, aby si uvědomili své pocity, pojmenovali je. I to někdy pomůže k tomu, co je za tím a co vlastně potřebuje. Občas využívám prvky z psychoterapie.

V čem vnímáš smysluplnost své práce? V čem tě obohacuje?

Jako smysluplné vnímám to, že některým dětem mohu pomoci s komunikací, s hledáním své sebehodnoty, mohu je povzbudit…pomoci jim zlepšit vztahy s vrstevníky.

Přinesla mi nová přátelství a zkušenosti i nové příběhy, kterých mohu být po nějakou dobu pozorovatelem.

Působíš paralelně na dvou školách, necítíš se proto roztříštěně?

Má to své výhody i nevýhody. Leccos mohu přenášet mezi školami, to co se osvědčilo, mohu inspirovat. Nevýhodou je náročná logistika a neukotvenost. Sladění toho, co hoří a co je naplánované. Je také náročné obsáhnout dva učitelské sbory, množství žáků. Mojí nezbytností je Google kalendář.

Myslím, že je náročné věnovat se systematicky už jen třem pracovištím na naší škole. Navíc když jsi u nás tři dny v týdnu.

Pozice školního psychologa není stále ve školách ukotvena a je složité je financovat, pracujeme přes různé projekty. Máme různě částečné úvazky. Proto máme více pracovišť a není to ideální pro obě strany.

V čem konkrétně spočívá tvé působení? Kam nejčastěji cílíš?

Často vedu individuální konzultace, některé pravidelně, do toho však vstupuje spoustu nepravidelných a často nečekaných situací. Někdo onemocní, někde je třeba krizové intervence…Ráno mám sice kostru dne, ale ta se operativně mění. Systematičtěji působím na Alešovce. Na druhém stupni jsou k dispozici stabilně metodičky prevence, které na prvním stupni nejsou. Součástí mojí práce je i podpora učitelů a rodičů.

Je třeba také rozlišovat práci psychologa a psychoterapii. Na tu ve škole není prostor. Psycholog tedy poskytuje konzultace, působí poradensky.

Máme za sebou opakovanou distanční výuku, stále v médiích slyšíme, jak se podepsala neblaze na žácích škol. Vidíš to v praxi? Změnila se nějak významně zakázka žáků či jejich rodičů?

Děti potřebují ke svému vývoji vrstevníky. Distanční výuka se podepsala na jejich sebevědomí, schopností komunikace a řešení konfliktů. Někteří upadli do pasivity, o to složitěji se jim pak znovu naskakovalo do nějakého režimu, často jim dost ujel vlak, obtížně učivo dohánějí. Introvertům se distanční výuka líbila, ulevilo se jim, že nemuseli čelit kontaktům s druhými. O to hůř se ale vracejí. Je pro ně velice náročné znovu do kontaktů vstupovat, čelit konfrontacím…vypadli z pravidelné sociální posilovny.

Dospělí to vnímají také, ale už to neovlivní jejich osobnost, ta je hotová. Pro děti a mládež je podstatné vrstevnické přijetí, začlenění, pochopení kdo jsem, jakou mám hodnotu.

Co v takových případech nabízíš, doporučuješ?

Určitě psychoterapii, ideální by byla skupinová vrstevnická terapie. Bohužel není příliš dostupná. S některými žáky, kteří přicházejí, oprašuju, jak se mají učit, hledáme zdroje sebedůvěry, sebehodnoty. Motivuju je, aby šli do kontaktů, pomáhám jim vylézt z ochranné ulity.

V současnosti se snad každého z nás dotýká válka na Ukrajině. Pocítila jsi i tuto skutečnost ve své praxi?

Zatím minimálně. Pracovala jsem s dětmi, které jsou tu řadu let, ale mají na Ukrajině příbuzné. Řešili jsme jejich aktuální strach, nebo úzkosti, které vznikají přenosem z rodičů. Vidí doma, jak se strachují o své blízké na Ukrajině, pláčou.

V čem vidíš možnosti, jak pomoci ukrajinským žákům?

Na této škole je plná kapacita. Spíše na vedlejší základní škole jsme řešili, jak pomoci mladším dětem v adaptaci na nové jazykově odlišné prostředí. Důležité je, aby se cítili přijímaní a v bezpečí. Aby nebyla pozornost primárně upřena na ně, ale abychom jim my šli naproti. My se představovali jim, hledali, co máme společného.

Kromě školství máš i vlastní klienty, s čím v dnešní době přichází nejčastěji? Co nám obecně chybí? Co potřebujeme?

Nenacházím mezi svými klienty nějakého společného jmenovatele. Každý řeší něco jiného. Mohu spíš mluvit o tom, na čem mě těší pracovat. Nejraději mám seberozvojová témata a psychosomatiku. Když klient přijde s tím, že se mu stále něco opakuje a chce pomoci rozkrýt, co potřebuje dělat jinak. Nebo ho opakovaně provází nějaké tělesné projevy a už nahlédl, že je za tím něco psychosomatického a potřebuje najít, o co se jedná.

Předpokládám, že vzhledem ke své profesi se možná ráda odpojíš od lidí. Jak relaxuješ? Co tě dobíjí?

Ráda zahradničím. Těší mě vytrhávat plevel, vidět okamžitě výsledek. Mám radost, když mi něco kvete, nese plody, mohu sledovat viditelný posun, růst…

Ráda také cestuju, poznávám něco nového. A těší mě práce se dřevem.

Ráda navštěvuji hudební festivaly, především punkovou muziku.

Čteš? Které knížky ti dělají dobře?

Čtu odbornou literaturu, ráda. Jinak mi dělá dobře poválečná poezie, třeba Zahradníček. Ze současných autorů mám ráda reflexivní lyriku Petra Hrušky. Jinak jsem spíš filmový divák.

Jaké filmy máš ráda? Zaujal tě nějaký v poslední době? Nebo máš nějaký zvlášť oblíbený…

Mám ráda „marwelovky“. Líbí se mi třeba postava doktora Strange. Jsou to filmy, které mají často rádi žáci, tím se i potkáváme. Společné téma otvírá i prostor na sdílení toho, který je jejich oblíbený hrdina a proč právě on.

Jinak se ráda dívám na severské detektivky.

Ty jsou dost drsné. Co tě na nich přitahuje?

Mám ráda napětí. Jsou drsné, ale složité a v závěru překvapivé. Není tam jednoznačné dobro a zlo, líbí se mi ta komplikovanost, nutí mě to přemýšlet. A jako bonus se mi líbí i tamější severská příroda.

Vedle toho jsem ale také příležitostně navštěvovala filmový klub. Film, který mě zaujal je určitě Pianista a pak koprodukční drama Kukuřičné pole z Gruzínsko – abcházské hranice. Vlastně všechny filmy turnovského klubu mají kouzlo.

Ráda cestuješ. Která lokalita na tebe zapůsobila opravdu silně. Čím?

Moc se mi líbily Azorské ostrovy. Miluju hortenzie a my jsme byli na tom nejzápadnějším, který se jmenuje Flores. Byl právě celý modrobílý, protože zrovna kvetly všude ony původní modré a bílé hortenzie, to byla krása.

Jinak nejsilnější zážitkem pro mě určitě bylo stavění stanu a nocování nadivoko v horách ve Skotsku, na ostrově Skye, ve větru o síle orkánu. Nespali jsme, ale přežili jsme.

Uvidíme, jak to bude letos s dovolenými. Kam bys nás pozvala, nalákala? Kam míříš ty sama?

Já už jsem si letos svůj cestovatelský sen splnila. Byly jsme s kamarádkou o jarních prázdninách v Toskánsku, ve Florencii. V létě bychom ještě rády do Francie, uvidíme. Spokojená ale budu i doma na zahradě.

Prý sis koupila nějakou pilu a ráda pracuješ se dřevem. O co jde? A jak ses k tomu dostala?

V covidové době jsem si vymyslela saunu a pergolu. Začala jsem sledovat kutilská videa, a tak jsem si stavbu sama navrhla, nakreslila a poté s dílčí pomocí realizovala. Na práci se dřevem nebylo možné sehnat řemeslníky. Pustila jsem se tedy do práce sama. Naučila se konstrukci a obklad palubkami. Začalo mě to bavit tak, že jsem si ve finále pořídila i nějaké to nářadí. Kromě sauny už mám na zahradě také zahradní domek, nový plot z modřínu a ze zbytku pak i dřevník, stoleček, stojan na zahradní hadici. Plánuji lavičku.

Máš ráda výzvy? Nezapojíš se do dubnové krokové?

Nemám ráda výkonové výzvy. Během dne potřebuji k přesunům auto, jinak bych si nezvládla organizovat práci. Ráda chodím o víkendu.

Kdybys měla tedy vymyslet nějakou vlastní všeobecně doporučeníhodnou, občerstvující, jaká by to byla?

Mějte se rádi a odpočívejte. A dovolte si prožít i selhání a vědomí, že se holt někdy nedaří nebo se nám něco nechce.

Jaký citát máš ráda, visí ti třeba nad stolem?

Když nepůjdeš do lesa, nic se ti nestane, ale nikdy nepoznáš život (americká psychoanalytička maďarsko – mexického původu)